Právě jsme skončili naši poslední směnu v Chateau a s dostatkem peněz na pár následujících měsíců, konečně nastal ten čas, kdy hodíme práci za hlavu a vrhneme se na tu prázdninovou část Working Holiday. Možná né na porád (rozhodně ne), ale pro zatím alespoň na nějakou chvíli.
Měsíc v Národním Parku Tongariro byl téměr dost dlouhý, abychom jej rádně prozkoumali ... téměř. Každopádně, viděli jsme valnou většinu zdejších ‚atrakcí‘, prošli většinu treků, vytvořili nespočet vzpomínek, které nás budou hřát na pořád. A pakliže ne na pořád, tak alespoň do té doby, než dorazíme do další destinace. Úterý byl náš poslední den v Whakpapa Village a tudíž náš poslední den vytvořit ještě něco malo krásného než vesničku opustíme na pořád dlouho.
Počásí, jak jsme si to vyložili, byla ideální pro pár piv (nebo snad pár párů) s bandou zdejších i cestovatelů, jež jsme zde potkali, ale hezky jedno po druhém ... nejprve sbalit a na poslední kraťoučkou procházku po okolí. Klidné zakončení měsíce těžké dřiny – jak jsme myli nádobí a uklízeli kuchyň si budete moci přečíst zde (až to přeložím ... zatím jen v AJ).
Ve středu jsme Nevyrazili brzy, jak plánováno. Neočekávané údalosti se nám rozhodlit plány zhatit (Liam se nabídl, že naloží auto a připraví ho k odjezdu ... kocovina ho ale přemohla a místo nakládání našich věcí naložil sebe a usnul). Pozdě odpoledne jsme konečně vyrazili, směr New Plymouth. Cestou jsme se zastavili v v našem oblíbeném místním bistru – Golden Kiwi Takeaway v Taumarunui, které jsme objevili cestou na Suhnine Track jen několik minut jízdy z města. Plánovali jsme se zde zastavit na oběd, což se proměnilo spíše ve včeři, ale jídlo splnilo účel ... dalo nám dostatek energie na tu dlouhou jízdu před námi.
Aniž bychom to tušili, objevili jsme se na jedné z nejkrásnějších silnic, jaké si vůbec dovedete představit. Zapomeňte na silince v Čechách a vybavte si tu z pěkných obrázků/fotek ... ty obklopené palmami. State Highway 43 není dálnice ve smyslu jak bychom to mi chápali, alternativní název, známí mezi turisty jí sluší mnohem více – Forgotten World Highway (Zapomenutý Svět). Na tenhle 155km dlouhý poklad jsme nebyli připraveni, takže jsme si tu jízdu nemohli plně užít a v ani ne v polovině se na nás padla tma, ale i to málo, co jsme viděli v nás nadchlo a rozhodně se musíme vrátit lépe připraveni.
Pokud můžete, zahrňte do cestovního plánu den a až dva na přesun mezi New Plymouth a Tongariro či Taupo a pořádně si tohle zvláštní místo užijte. Silnice vede většinu času pralesem a neuběhne chvilka, kdy nebudte mít na paměti Jurský Park (Spoiler – dinosaury nečekejte). Uprostřed ničeho je osm usedlostí a v některých z nich i nějaké to ubytovací zařízení, pokud se rozhodnete přenocovat. Nutno podotknout, že část (12km) silnice je nezpevněná, nicméně perfektně sjízdná a ujistěte se, že máte plnou nádrž a přivený foťák, jelikož na celých 155km není jediná benzínka.
Když jsme dorazili no New Plymouth, byli jsme pochopitelně zralý tak akorát do postele, ale pochopitelně, zaparkovat bez problému a okamžitě ulehnout by bylo moc jednoduché. Kemp ve městě, do kterého jsme mířili, byl plný a tak jsme museli zkusit štěstí jinde. Díky Bohu naše druhá možnost, Battiscombe Terrace ve Waitara, byla úspěšná a my konečně mohli složit hlavy do naší báječné postýlky v autě ... jakkoliv směšně to může znít.
Ve čtvrtek ráno nás probudilo šumění moře a sluneční svit ... ten nejskvělejší budík, jaký si jen doedete řpedstavit. Battiscombe Terrace je jedno z těch míst, kde si opravdu užijete ranní kávu s výhledem. Počasí v téhle nadmořské výšce bylo překvapive mnohem příznivější něž na úpatí Ruapehu. Kombinace výhledu na moře a ‚letního‘ počasí po skvělém spánku v našem autě a jako bychom s kempováním nikdy nepřestali.
S nově nabytým pocitem svobody jsme se vydali k jezeru Rotamanu, omrknout jeden z nejfotografovanejších (brrr ... to je děsný slovo) mostů na Severním Ostrově. Konstrukce mostu tak nějak připomíná kostru dinosaura a musíme uznat, že na fotkách vypadá dost dobře. Konstrukce mostu velmi příhodně rámuje krásnou horu Taranaki tyčící se v dálce uprostřed Národního Parku Egmont. Cvaknout tuhle skvělou fotku ale není tak jednoduché jak se může zdát. Te Rewa Rewa most je součástí pormenády podel pobřeží a tudíž pln davů, ciklistů a jiných bytostí na všemožných věcech s kolečkama.
Jezero samotné není nijak zajímavé, ale jako místo kde schroupnete pár sendvičů naprosto dostačující. Jen pozor na pejskaře ... ne všichni uklízí po svých miláčcích. My jsme se usadili na břehu jezera a pozorovali místní psíky šťastně poskakující kolem a po ‚obedě‘ se vydala rovnou do města. New Plymouth je poklidné město na západním pobřeží a přez to, že většina krámů byla zavřená (svátek) my si procházku městem užili. V přístavu jsme se chopili pár letáčků a netrvalo dlouho, než jsem vybrali tu nej aktivitu pro následující den.
Den ještě zdaleka nebyl u konce a jak už jsme zvyklí, vždy se najde nějaká procházka poblíž. Tentokrák jsme se pro radu obrátili k jednomu z našich neoblíbenějších zdrojů informací, Campermate, a vydali se na vrchol skály Paritutu. Pročítání komentů mě trošku znervóznilo, ale s trochou pošťuchování od mého drahého jsem se rozhodla do toho jít s plným nasazením.
„Sabina má strach doslova ze všeho. To jsme jí taktně připomněl a upozornil, že přeci nechce být taková padavka.“
„Jsem plně odhodlaná překonat svůj strach a posunout hranice tak daleko, jak jen to půjde. Nový Zéland je k tomu jako strovřený a vydrápat se na vrchol téhle skály je perfektní začátek. Něvěřte všemu, co lidé napíšou ... já byla nakonec z toho lezení po skalách dost zklamaná.“
Výšlap trvá nějakých 15 minut, to závisí na vaší kondičce. Poslední úsek vyžadují trochu lezení po skalách, jak bylo zmíněno v komentářích na Campermate, každopádně co zmíněno nebylo je fakt, že polezete předpřipravenou cestičkou s lany a řetězy, které vás rozhodně udrží nohama na zemi. Nakonec se ocitnete na vrcholu prvěké sopky v nadmořské výšce 100 m s báječným výhledem na pobřeží. Na levo uvidíte překránou pláž, Back Beach, a přímo pod vámy budou rozesety ostrůvky ‚Sugar Loaf‘, krdě se týčící z Tasmanského Moře.
Po tomhle výšlapu byl téměř čas k večeři a vzhledem k tomu, že jsme byli hned vedle nádherné pláže nebylo o čem debatovat ... příští zastávka: Back Beach. Back Beach je bezpochyb perfektní místo, dke zakončit den v New Plymouth. Můžete se povalovat ve stále horkém černém písku dokud slunce nezapadne za oceán a potom se jen přesuňte k piknikovým stolům přímo nad pláží. Proč bychom se trmáceli do kempu na večeři, když si jí můžeme uvařit přímo u pláže. Jak skvělé zakončení dne ...
Ve Čtvrtek jsme prozkoumali New Plymout ze souše a v Pátek jsou to zkusili z moře. Cílová destinace – Sugar Loaf Islands (ty maličké ostrůvky). Pro mě to bylo prvně, kdy jsme sedla do kajaku a skoro i naposled. To díky mému zcela jedinečnému pojetí, jak takový kajak ovládat. Původní plán byl přidat se k lodnímu výletu s Chaddy’s Charters ($40pp). Po shlédnutí propagačního letáčku jsme se nicméně rozhodli plnou kontrolu nad naším malým výletem (a variantou přívětivější pro nás bankovní účet) a pronajali jsme si dvojtý kajak za $60/2hod (pro jednu osobu $30/2hod).
Že jste o těhle ostrůvkách nikdy neslyšeli? Nejste samotní ... my taky ne. Alespoň tedy do té doby, než jsme se vydali směrem k New Plymouth a jelikož jsme zatím neměli nijak podrobnější plán, přidali jsme je na ten nekonečný list míst k navštívení. Tyhle zříceniny kdysi aktivní sopky jsou neobydlené a slouží jako útočistě mnoha mořským ptákům a kolonie lachtanů.
V ideálním světě bychom se k ostrůvkům vydali mezi červnem a říjnem, to abychom viděli ty lachtany. V ideálním světě ale bohužel nežijeme a tak jsme se museli spokojit s dubnou a notnou dávkou optimismu. Pokud štěstí nebude na naší straně, alespoň si užijeme to kajakování. S tím na mysly jsme vyrazili ... jako raketa. Výhoda sdílení kajaku s Liamem spočívá v tom, že druhá osoba vlastně nemusí pádlovat. No a i kdybyste chtěli, udržet s ním tempo je nemožné, tak proč se valstně snažit. To může znít jako sen, ale nezapomínejme, že Sabina nikdy v kajaku neseděla a cetou k Sugar Loaf Island si to neměla moc šance si to natrénovat. To se brzy ukázalo jako chyba ... velká, VELKÁ chyba.
První lachtan se ukázal hned jak jsme se přiblížili k jednomu z ostrovů. Překvapen a nadšen, Liam vytáhl foťák a začal fotit, což znamená že teď kajak plně v mých rukou. Kajak, který se stálé blíží k ostrovu ... no a ne jen, že se mi nedostalo praxe v praxi, teorie taky žádná neproběhla a tak jsem se mylně domnívala, že kajak pěkne přistaneme na skálách. V mojí hlavě to vypadalo jako skvělý nápad ... zaparkujeme kajak, vyskočíme z něj a při troše štěstí se skamarádíme s lachtanem.
Ještě než jsme ‚pohodlně‘ přistáli na skálách, Liam spustil oči z lachtana a situaci zhodnotil jako nebezpečnou. Nicméně, v rukách měl pořád telefon a foťák a místo pro pádlo už nebylo. Odhodit je do moře se mu zdálo jako pitomý nápad a moje snaha změnit směr nenesla žádné výsledky. To je přesně ten důvod, proč trocha praxe byla na místě.
Kajak se pořád blížil ke skalám a oba už jsme trochu začínali panikařit. Vlny kolem nás se začínají zvedat a kajak se pořád nekontrolovaně řítí ke skalám. Liam rychle odládá veškerou elektroniku, já doufám, že moje teorie byla nakonec správná a lachtani si užívají tu podívanou. Ještě jednou se oba chopíme pádel cákáme vodu všude kolem jak mimčo ve vaně ... no sami bychom se rádi viděli. Každopádně, Liam se do toho opřel a nějakým zázrakem zváld směnit směr, kterým se kajak ubíral my mířili zpět na širé moře.
„Sabina už NIKDY nebude pádlovat bez dozoru!“
„Jen pro ujasněnou. Nesnažila jsme se nás zabít (dokonce ani jen Liama). Vážně jsme si myslela, že jsme mohli hladce přistát na skalách a obdivovat toho roztomilouše trochu z blízka. Evidentně nemohli.“
Dostat se k ostrovům nám trvalo něco mezi 10 a 15 minut, což nám nechalo asi hodinku na kroužení kolem, než jsme se museli vydat zpět. I když oficiálně mimo sezónu, viděli jsme tucty lachtanů všude kolem ... vyhřívat se na skalách či blbnou v moři. Je neuvěřitelné jak zvědavý a odvážní tyhle savci jsou. Poskavali kolem nás bey jedinné známky strachu ... po téhle zkušenosti už rozumím, proč jsou často přezdívání psi moří.
„Tohle odpoledne nikdy nezapomenu. Jeden z těch mnoha momentů na Zélandu, kdy mě přepadl takový neuvěřitlný pocit vděku za to, že tu mohu být, až mi to vehnalo slzy do očí. Slzy štěstí, pochopitelně.“
„Bylo to úžasné. Bylo to tak úžasné, že jsem se rozhodl vzít zpět, co jsem řekl toho dne dříve a dal Sabině ještě jednu šanci převzít kontrolu nad kajakem a já mohl vytáhl foťák.“
No ... a tak se stalo, že se řítíme ke skalám. Opět. Tentokrát ověem ne záměrně – Vlny a proud byly tak silné, že jsem si s nima nedokázala poradit. Liam to tentokrát tak trochu očekával a tak jsme si ušetřili velké drama a ještě jednou se vyhli velké skáze.
Na cestu zpět jsme si nechali půl hodiny. Tentokrát budeme pádlovat proti porudu a ten čas jež jsme strávili pádlováním doposud nám ubral sil. Jak jsme předpokládali, proud byl silný a skutečně znamenal velký rozdíl v obtížnosti. Ani nevíme jak, ale v přístavu jsme se nakonec objevili dříve, než jsme očekávali. Vyskočili jsme z kajaku, převlékli se do suchého a vydali se pokračovat v našem bječném dni.
‚Pokračovat v báječném dni‘ v tomhe případě nebylo moc dobrodrůžo. Rozhodli jsme se ještě jednou navštivit Back Beach a užít si možná jedny z posledním paprsků horkého slunce (Duben je na Zélandu takové naše září), o kterém jsme si ještě před pár dny mysleli, že už bylo na dobro pryč. Již několikrát bylo zmíněno, že Sabina pořád něco hledá – telefon, peněženku, hřeben ... Věděli jste ale, že Liam taky rád něco ztrácí? Něco specifického ... Oblečení.
Jo jo ... například, když jsme byli na dovolené v Řecku, vydali jsme se na opuštěnou pláž, kam kdysi vedli schody (nepřístupná pláž), Liam tam nechal nové boty. Když jsme odlétali s UK, Liam zapomněl svou novou budu v hotelu, což zjistil až v Praze. Jen pár dní zpět jsme opustili Chateau Tongariro ... kde zůstala i Liamova mikina. No a dnes se rozhodl nechat své mokré oblečení na palubce a vesele začal řídit směr pláž. Naštěstí tentokrát Sabina zasáhla a oblečení muselo do auta.
Tohle byl náš druhý a poslední den v New Plymouth. Každopádně, pokud bude příležitost, rádi bychom do tohode městečka zavítali znovu. Město samotné má skvělou atmosféru, je u moře a nabízí spoustu rozličných aktivit. O návratu můžeme zatím snít, ale teď je čas naskočit do Frodolfa (auto) a vydat se na jih ...
Pokračování příště ...
Více fotek v GALERII